Awojky
Tak je tu new soutěžka SONF
soutěž o nejky filmík
a pak tu je etě
SOND ju Tak se přihlaš

! Pozor kopirovat se zdrojem!



Ahojky tak sme z5
a bude to tu jako dřive
plno soutěží atd...
no plostě ..
bavte se <3
a mimochodem .. už
se zase spřateluji ale pozor
ted je tu na to rubrika kdo to da jinak
ignoruji xD <3

O Koních

13. ledna 2009 v 19:53 | Marťulka |  Přiběhy
Jak to všechno začalo a skočilo...



Bylo to asi tak před deseti lety, když mi bylo pět. Byly Vánoce a já si hrozně přála koníka, věděli o tom snad všichni. Všechny děti i učitelé ve školce, rodiče, věděli to i kamarádi, babička a samozřejmě i Ježíšek.



Když jsem jako každý rok rozdávala dárky, mamka mi pak řekla ať se jdu proběhnout ven, do čerstvě napadlého sněhu. Souhlasila jsem a jak jsem běžela, tak jsem o něco zakopla. S ubrečenýma očima jsem se podívala o co jsem sebou plácla. Byla to nějaká noha. "Co to je?" povídám. Šla jsem se tam podívat a co nevidím: "Koníček! Jupí, dostala jsem koníčka!!" Všichni se ještě pořád smály tomu, jak jsem se tam rozmázla. Já jsem z toho, že jsem dostala koně málem omdlela. "Jak se bude jmenovat? Je to holčička, tak vymysli nějaké moc pěkné jméno." Říkal mi taťka. "No........počkej!" odběhla jsem do domu a vytáhla jsem jednu knížku. Po chvilce jsem přiklusala
zase zpátky ven. "Lady, Lady, Lady! Bude se jmenovat Lady!" "No to je hezké jméno, dala sis opravdu záležet." Chválili mě mamka a taťka. Od té doby jsem byla pořád u Lady. No, dá se říct, že jsem s ní vyrůstala. Měla takový moc hezký box, který mi táta- kutil udělal a já odmítala spát v normální lidské posteli. Byla jsem hrozně uražená a s nikým jsem nemluvila. V zimě jsem samozřejmě musela spát v posteli, ale to bylo keců! A v létě na mě mamka prý už neměla nervy a myslela si, že jí odvezou. Tak mi nakonec stejně ustlala u Lady a já zase prosadila svou. U Lady v boxu mi bylo krásně teploučko a od té doby jsem byla pořád nesnesitelnější a nesnesitelnější. Když jsme s Lady trochu vyrostly, tak jsem si pořídila helmu na koně a chapsy. Po nějaké době jsem dostala jezdecké boty a sedlo. Ohlávku jsem si spolu s uzdečkou zakoupila v jednom obchodě. Jednou jsem si poprvé vyrazila s Lady na dlouhou projížďku. Vzala jsem sebou i moji nejlepší kamarádku Nikolu. Jeli jsme přes les, přes louku a taky Lady jednou projela bahnem, a to jsem se na ni zlobila protože mě neposlechla. Dojely jsme k takovému hotýlku a Nikča hlídala Lady venku, zatímco já běžela na WC pro namočené ubrousky a koupila jsem pro Nikolu a pro mě takové pendreky. Umyla jsem těma ubrouskama Lady a vyrazily jsme zase na cestu. Viděla jsem takové krásné místečko ve stínu. Bylo pěkné vedro, takže stín byl málo kde. Okamžitě jsem tam zamířila a sedly jsme si s Nikolou do stínu pod velkou vrbou. Bylo to u vody, takže se mohla Lady kdykoliv napít a najíst čerstvé travičky. Já i Niki jsme vybalily jídlo, které jsme si zabalily s sebou na svačinku. Lady po chvilce lenošení ve stínu vstala a šla se proběhnout. Krajina byla opravdu moc krásná: Malé místečko pod velkou vrbou bylo ve stínu, kam jsme si sedly a před námi byla nádherná zelená tráva a krásně čisté jezero. Okolo poletovaly vážky a motýly. Sem tam proletěl i nějaký ten ptáček. Byly jsme z toho sluníčka tak zblblé, že jsme usnuly a zapomněly na Lady, která tam klidně ležela. Po nějaké půlhodince jsme se vzbudily a... "Né, Lady, né, nelez do toho jezera, budeš celá mokrá, a budeš mít promočenou ohlávku, která dlouho schne, Lady, okamžitě vylez!!" Ale to už byla po kohoutek ve vodě. "Hm, super!" Vzdychla jsem si. Potom jsme strávily nejmíň hodinu a půl sušením. Samozřejmě se oklepala a všechna přebytečná voda (které bylo víc než dost) skončila na nás. "No to je úžasný," vzlykla tentokrát Nikola, "ta tvoje Lady už je suchá, ale co my dvě! Už s tebou nikdy nikam nejdu!" Ach jo. To je skvělí, už ani Nikola není moje kámoška, a co teprve Lady. Moc jsem se na ni zlobila, ale ona za to nemohla. Chtěla se jenom zchladit. Cestou zpátky domů semnou Nikola nepromluvila ani slovo. Teda vlastně dvě krátké věty a to už jsme byly u ní před domem: "Příště, až s tebou zase někdo pojede, tak si tu svojí kobylu hlídej! A semnou už nepočítej!" Práskla dveřmi Nikola. Dřepla jsem si na Lady a vyrazila domů. Dnes bych kvůli takové prkotině nebrečela, ale dřív jsem se rozbrečela jako...... však vy víte. Doma jsem všechno vyklopila mamce. Ta mě uklidňovala: "Jestli je Nikola taková, tak to není žádná kámoška a stojí jedině za prd. A Lady to určitě neudělala schválně, takže nebreč, to bude v pořádku a s Nikolou se budeš bavit dál."
"Tak dobře. Děkuju mamí." Řekla jsem s ubrečenýma očima. Pak jsem se snažila na to nemyslet a šla jsem ustájit Lady, a taky jsem jí tam dala oves a pár mrkviček. Jednoho krásného dne jsem se šla podívat
na internet na nějaký jezdecký klub. Našla jsem jeden klub který se jmenoval Podkova a okamžitě jsem se tam se svolením mamky a taťky přihlásila. "No jo, první den do jezdeckého klubu." Říkala jsem si s trémou, která mi byla vidět i v očích. "Ahoj, Katko, tak co, kolik ti je?" "Patnáct, trenére." "A jak je to s koňmi? Máš koně? A jsi začátečník, pokročilá, a nebo umíš jezdit výborně?" "No, tak mám pětiletou kobylu Lady, a jsem mírně pokročilá." Odpověděla jsem mu. "A máš tu tvoji Lady tady?" Zeptal se mně. "Ano, mám. Mám tu i sedlo, uzdu a ohlávku, jezdecký boty, helmu..." "Ano, ano. To stačí, umíš skákat? "No.... jasně že ano." "Takže můžeme začít. Dojděte si pro koně a pro věci, co budete s sebou potřebovat." Tak jsem si došla pro Lady, sedlo, ohlávku, uzdu, boty, helmu a bičík. Osedlali jsme si koně a jeli jsme do jízdárny. Byla fakt moc hezká, to musím uznat. "Jedeme klusem na pravou ruku, pomalu zrychlujeme do cvalu. Zastavte si koně a jdeme na kavaletky!" Všude se ozvalo tiché "nee", ale já mám kavaletky ráda. K našemu trenérovi přistoupila malá holčička a ta mu povídá: " Co to jsou kavaletky?" "Ale, ty malá treperendo, ty nevíš, co jsou kavaletky? Už jsme ti to vysvětlovali nejmíň dvacetkrát! No tak teda kavaletky jsou `tyče´ mezi kterými kůň kluše, nebo chodí, a tak......." "Aha, děkuju!" Poděkovala vzorně ta malá holka. "No tak jdem na ty kavaletky.... šup! Rozestavte je!" Hotovo. "A teď klusejte mezi kavaletkami.......... a teď přejděte do kroku. Tak. Hodiny skončily, můžete jít domů. Mějte se hezky, já to tady uklidím, a v pátek tady!" No, první trénink je vždycky hrozný, ne? Tak příště půjdu určitě taky.



Odvedla jsem Lady do boxu a vyhřebelcovala jsem ji a vyčistila jsem ji kopyta a box. Dala jsem jí jako odměnu jablko, to má moc ráda. ♥


















Zastav se, okamžiku, jsi překrásný...



Pravidelně jsem o prázdninách navštěvovala své přátele z jezdecké školy v Bavorsku. Toto léto bylo obzvlášť povedené, sluníčko stále hřálo, ale nepálilo a na vyjížďkách nás nebičovaly náhlé deště...


Jeden obzvlášť příjemný růžový večer mě šéf stáje pozval na vyjížďku. Koně jsem si mohla vybrat. Neváhala jsem. Prokvetlá tmavá šimla Juanita byla jako sen: vysoká, dlouhonohá po bavorské matce, s labutím krkem, ušlechtilou hlavou a bystrýma očima po hřebci Shagya. Byla prvním koněm, na kterého jsem si na Kollerhofu sedla. Teď už jí bylo pět a stále rostla do krásy.


V danou hodinu jsem vyvedla připravenou Juanitu na dvůr, kde si již chystalo koně dalších šest jezdkyň. Kde se vzal, tu se vzal šéf na své velké vrance Jolandě. Obhlížel situaci a natřásal se ve westernovém sedle, až mu sklouzl bílý klobouk na záda. "Jak machruje, kohout jeden," pomyslela jsem si, připnula si přilbu a vyhoupla se na Juanitu, která už nervózně přešlapovala. "Anno, ty pojedeš hned za mnou," téměř mi rozkázal šéf, "pak Cherry, Baileys, Centra, Jersey, Othello a Husar."


Ohlédla jsem se za sebe. Za mnou stálo šest vzorně vyrovnaných, nablýskaných koní a v anglických sedlech samé holky s jezdeckými čapkami. Mrkla jsem na paní na jemné hnědce Cherrynce: "Jsme jako Sněhurka a sedm trpaslíků," a v pravém koutku mi zacukalo.


Šéf se vyznal. Vyvedl nás podél luk na lesní cesty kolem mnoha chovných rybníků, kde hřbetní ploutve kapříků prořezávaly hladinu, jedna vedle druhé. "A teď si zazpíváme!" hlaholil dobře naladěný šéf, evidentně ve své kůži. Společnost tolika dívek mu dělala dobře. Hodnou chvíli juchal a vyprávěl vtipy, zatímco já jsem se jen tak usmívala a spíše se kochala lesní krajinou a vychutnávala si pravidelný, pružný krok, klus i vznosný cval své šimly.


V lese se rychle šeřilo. "A teď vám něco ukážu, dámy. Koně připravit,... cváláme!" Černá Jolanda v čele letí jistě jako dobře vystřelený šíp po upravených, pískem vysypaných lesních cestách pro jezdce. Za ní duní kopyta sedmi dalších, spokojeně odfrkávajících koní s amazonkami v sedlech. Koně v pohodě, nikdo nenajíždí, neutíká, prostě fajn vyjížďka.


Vtom se cesta stočila doprava a před námi otevřel svou náruč rybník schovaný v doubí, s břehy lemovanými vzrostlým rákosím. Šéf zdvihl levici na znamení, že máme přejít do klusu. "Pozor, ať si nenamočíte nohy," zavelel už tišeji a vstoupil s Jolandou do klidné vody ztemnělého rybníka. My ostatní poslušně za ním s odstupem délky. Slunce právě zapadalo a zrůžovělé nebe se koupalo v drobných vlnkách, které v té záři znachověly a rozbíhaly se od nohou koní v kruzích do všech stran. Koně se poddajně a s chutí nořili hlouběji do vody skoro až po prsa. Slunce rychle měnilo barvu z oranžové na rumělkovou až sytě karmínovou. Na modrorudé hladině plavaly bohaté ocasy našich koní, kteří spokojeně a poněkud tiše odfrkávali, jako by si také uvědomovali pomíjivost toho nádherného okamžiku. Nikdo z nás ani nedutal, jen listí dubů ševelilo v lehkém vánku. Náhle se z rákosí vynořil pár bílých labutí a pomalu proplul dost blízko kolem nás....Srdce se mi tetelilo blahem z té romantické nádhery. Šéf stiskl boky Jolandy a naklusal, my za ním. Koně lehce klusali znachovělou vodou, čeřili roztančenou hladinu, z níž se zvedly obě labutě a vzlétly kolem nás k zapadajícímu slunci. Tehdy jsem si vzpomněl a na Fausta. Zastav se, okamžiku, jsi překrásný...


Nikdy jsem dosud neviděla krásnější přírodní scenérii. Oči se mi náhle zalily slzami, až se mi celý romantický obraz rozpil. Povolila jsem otěže a opřela se lehce Juanitě o hřeben krku. Jistě mě vynesla z vody na břeh. Tam jsme se ještě jednou ohlédli na tajemný rybník, do něhož nám bylo dovoleno vstoupit. Až tehdy se někdo zjihle ozval: "To byla kráááása..."


Teď už vím, proč Faust vyvázl. Ač byl Němec, nikdy si večer nevyjel na koni v bavorské Zemi jezer...










Můj sen
1.díl

Rychle odemykám dveře, abych se nemusela setkat s tou příšernou holkou s ještě příšernějším jménem Paula. Paula je naše sousedka a myslý si, že je nějaká lepší než já. Pokaždé řekne nějakou větu, která mě totálně vyvede z míry a pak se tvářím jako pako. Teď se ke mě blíží a moje klíče nějak nejdou zastrčit do zámku.
"Ahoj Terry," řekne mi Paula. Já sebou trhnu a moje klíče mi vypadnou z ruky.
"Čau Paulo," odpovím jí a vrhám se po klíčích.
"Tak co? Těšíš se na dnešní jízdu?" zeptá se mě a dá si ruce v bok.
"Jakou jízdu?" zeptám se jí a znovu se pousím odemknout.
"Přece na vyjížďku v Horses klubu!" odpoví a tváří se pohoršeně.
"Ale vžďyť ty tam nechodíš," odpovím.
"Od dnešní chvíle už jo!" řekne mi a odejde domů. Cože?? Paula a chodí do Horses klubu? To nemůže být možné! Ona nemá koně vůbec v lásce, tak proč tam chodí? Třeba jen kvůli tomu, aby mě naštvala. Ale to by ani ona neudělala! Honí se mi hlavou spoustu otázek. Konečně se mi podařilo odemknout dveře od bytu. Hodím si tašku do pokoje a lehám si do postele. Usínám. Zdá se mi o Paule. Jde do boxu a hladí si koně. Přichází majitelka Horses klubu a řekne mi:
"Víš Terry, ty ses nikdy pro koně nehodila! Takže odejdi a už se nevracej!!" Potom jde za Paulou a taky jí něco řekne. Ta se usměje a společně jdou za mnou
"Odedneška tady bude velitelkou Paula. Budou jí patřit všechny koně a celá stáj!" řekne mi



majitelka.2. díl
"Crrrrrrrrrrr!!!!!!" probudí mě zvonek a já sebou trhnu. Běžím k oknu a vidím Paulu v jezdeckém oblečení.
"Čau Terry, mě s tátou napadlo, že bychom tě mohli do Horses klubu pravidelně vozit mi. Nic nám za to platit nemusíš samozřejmě!" říká mi Paula. Ještě, abych jí něco platila. Samozřejmě, že s ní nechci jezdit.
"Víš já se musím poradit s rodiči!" říkám.
"Tak ale dělej! Už jedeme!" křičí na mě Pula tím svím pisklavím hlasem a kouše si nehty.
"Moji rodiče tady teď nejsou, protože mají práci, ale jinak tady pokaždé jsou. A já jsem dneska domluvená s mojí kamarádkou Sandrou, že mě tam doveze. Kdyžtak příště!" říkám jí pravdu a zavírám okno.
"Crrrrrrrrr!!!!!!" zazvoní zvonek potom, co já jsem udělala tři kroky. Stojí tam Sandra. Vyběhnu ven a nasedám k nim do auta. Zachránila mě před Paulou. Jsem jí moc vděčná!!!!!!


Přijela jsem do Horses klubu a nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Paula stála u mé oblíbené klisny a čistila jí. Rychle jsem k ní přiběhla a řekla jsem:
"Co tu děláš? Sindy mám na starost já! Tobě přidělí jiného koně!"
"Víš Terry, Sindy už dávno potřebovala schopnějšího člověka, než seš ty!"
"Než jsem já? Já sem chodím už tři roky a ty jen jeden den a podle tebe seš ty schopnější,"
"Víš, já mám hodně zkušeností s koňmi. Můj děda má pět koní a já už jsem se u něj naučila jezdit,"
"Ale já se o Sindy starám už tři roky! Nemůže najednou změnit člověka! Ona je na mě zvyklá!"


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama






Snad se Vam Můj Blog líbil